Už slyším ty zástupy, my přeci nejsme ztracení, všechno je v pohodě. Nic není tak horké, jak se zdá. Tady se pokusím být trochu kontroverzní, abyste začali alespoň trochu přemýšlet jinak. Tak začneme jedním moudrem: Dnešní společnost nevychovává kvalitní dobré muže. Co jako? A proč?
Abych to osvětlil, vezmu si na pomoc jednu obrovsky chytrou knížku, kterou doporučuji všem chlapům, bez rozdílu věku, myšlení či stavu mysli. A tou je Kniha o mužství od australského psychologa Steva Biddulpha.
Začalo to průmyslovou revolucí a kde to skončí?
V knize Steve Biddulph moc pěkně rozebírá, kdy jsme se my muži, v historii lidstva poslední doby, ztratili. My pravěcí lovci, kteří jsme vždy díky své velké síle lovili a obstarávali potravu, bránili svůj kmen a osadu proti nájezdníkům a zastali vždy ty nejtěžší práce kmene. Chránili své ženy, děti a stařešiny, abychom zachovali vlastní rod. To už dnes vlastně neděláme, protože nemusíme.
Začalo to nejspíše v době průmyslové revoluce. My lovci a hospodáři jsme byli nuceni za lepšími výdělky sestoupit z hor, lesů a luk do měst a dolů. Spolu se svou nejbližší rodinou, ale už ne se svým celým kmenem. Kmen se nám rozpadl a tím jsme přeřezali staletá kmenová pouta, pouta s přírodou. Začali jsme dřít v dolech a továrnách, kde jsme za mrzký peníz a ve špinavém prostředí měst vydělávali na obživu své rodiny. Práci jsme sehnali, to ano, ale za jakou cenu. Už jsme neměli čas na své děti, ženu, …syny. Postupně jsme přestali učit kluky zásadám správného hospodáře, farmáře, lovce. Kluci už nepotřebovali vědět, jak se opraví střecha, kolik sena se musí nasušit, jak pokácet strom, jak vystopovat, zabít a vykuchat srnu.
A pak přišly dvě velké války. Industrializace a zmar zasáhly všechno a všechny. Muži, kteří přežili války, se vrátili domů zlomení. Bolaví na srdci i na duchu. Tam, kde by správný táta vytáhl v neděli svého syna do lesa a šli tábořit, viděl jeho kluk jen klubko bývalého táty, jak se skrývá před vlastními děsy z bojiště a vybuchujících bomb. Lovci, kteří dříve lovili v lese ve spojení s přírodou zvěř pro vlastní potravu, náhle zvraceli při pohledu na krev. A dříve milí učitelé najednou všechny žáky trestali fyzickými tresty a řvali na všechny při jakémkoliv malém prohřešku. A to nemluvím o chorobách a nemocích s tím vším spojených. Zničené generace mužů.
Vím, že si řeknete, hele jako přeháníš. Třeba jo, ale co když ne? Co když opravdu jsme tehdy přišli o své mužství s velkým M?
Když naše syny začaly vychovávat naše ženy
Ano, nic jiného jim nezbylo. Díky frustraci mužů, kteří ztráceli stále více smysl své existence a nechtěli žít, museli ženy převzít iniciativu. Musely začít pracovat ve fabrikách, textilkách, sirkárnách, sklárnách, jako muži. Musely zastat domácí práce, jinak by se domácnost rozpadla. A musely začít k našim dcerám najednou vychovávat i naše syny. My jsme to prostě už nechtěli a neuměli. Postupně jsme na to zapomínali.
A tím, že jsme my muži vědomě či nevědomě přenechali výchovu našich synů ženám, jsme napomohli tomu, že máme dnes kvalitních a dobrých mužů pomálu. Syny začaly vychovávat od dětství do jejich dospělosti převážně ženy a to pomocí ženských principů. Jak jinak? Vždyť po staletí ženy nikdo neučil, jak se vyrobí luk, jak se nabrousí sekyra, nebo poseče louka. Kluk už nemusel dokazovat svou sílu pouličními rvačkami a vítězit. Už nemusel hlídat na stráži a případně zemřít při obraně vesnice. Už nemusel dokazovat svou odvahu a čest při přechodovém rituálu přerodu kluka v muže. Už ho vesnice nepotřebovala. Stačilo jen přežívat. Za to ale … naše ženy nemohou.
Všichni si dokážeme představit mužské vymoženosti jako jsou pánské kluby gentlemanů, síně lordů, vedoucí pozice ve firmách, vyšší platy, společenská etiketa, vlastně i volební práva či vyloženě mužské sporty, jako jsou fotbal nebo hokej. To byla naše pískoviště, to byly naše úkryty. Tam jsme se schovávali za své mužství a říkali, že toto mohou jen muži. Ano, všichni víme chlapi, i tyto poslední výspy byly dobyty našimi květinkami, našimi ženami. Díky všem různým a nutno říci, naprosto přirozeným a legitimním, hnutím typu feminismus, apod., se musí dnešní společnost potýkat s jedním velkým problémem. A tím je: Co s muži?
Máte pocit samoty?
Pokud nechceme dopadnout jako ti dva ubožáci v kultovním polském filmu Sexmise (doporučuji shlédnout, kdo neviděl), musíme s tím něco dělat.
Kápněte si chlapi ve své mysli božskou. Máte někdy pocit, že i když se vám daří v práci, rodina je oukej, děti nezlobí, prachy dobrý a i na fotbálek občas zajdete, tak se cítíte pořád tak nějak neúplně, nešťastně. Máte pocit samoty. Že jste tak na všechno pořád sami. Chlapi, dobrá zpráva je, že nejste v tomto pocitu sami. Podobné pocity samoty má většina mužů. Opravdu.
Ženy to mají mnohem jednodušší. Ty mají jednu parádní vlastnost a tou je, že se rády ze všeho chtějí vykecat. Něco je trápí, tak skočí na dvojku bílého s kámoškou. Nebo jdou probrat své pocity ke kadeřnici. Dříve ženy draly peří nebo praly v řece prádlo. Sešla se celá ženská komunita a drbaly a drbaly. Dnes to jsou ty kávičky, obídky, víkendové jógy a pokec na trenažéru. Prostě ženský si to proberou od A do Z a ještě jednou zpět a tak nějak se podpoří, vymyslí společně strategii nebo alespoň někoho zdrbnou a vědí tím najednou, že na tom nejsou ještě tak zle, jak si myslely před tou druhou dvojkou 🙂
To my chlapi jsme TUPÍ. Prostě zajdeme do hospody, nebo si zahrát fotbálek. Ti bláznivější z nás jedeme na různé Apaluchy a akce, kde berou tatínci své ratolesti na víkend ven nebo na chajdu a nechávají ženy napospas svému hroznému osudu, kdy se budou celý víkend doma nudit, trápit a brečet do peřin 😀
A tady bych se vás všech do jednoho zeptal na to, na co se optá vaše žena, když se vrátíte z takové akce domů a co jí odpovíte. Tipnul bych si toto, protože to znám velmi dobře na vlastní kůži.
Žena: „Hele a o čem jste se vlastně celý víkend bavili?“
Vy: „Hele já nevím, vlastně o ničem.“
Žena: „A to jste teda celý víkend jen mlčeli?“
Vy: „Ne, nemlčeli.“
A tím tento rozhovor končí. Známe asi všichni, co? 🙂 Na jednu stranu je to paráda, že my chlapi umíme drbat o ničem a o všem, ale na druhou stranu je to naše taková ulita. Zastrčit růžky a bavit se jen o neškodných tématech. Alespoň na chvíli zmizet z toho všedního „zasr…“ života, být spolu a necítit se sám.
Co tedy s muži?
Vyšel bych z tisícileté pravdy: „Dobrého muže vychová zase jen muž“, … ne žena. A tím básník nechtěl říci, že ženy jsou špatné matky. A možná bych proti tomu kontroloval ještě jednou pravdivou hláškou: „Dnešní muže nikdo nenaučil, jak mají vychovat svého syna“. A tady bych poděkoval těm otcům, kteří to dokázali a některé z nás mužů to naučili.
Co tedy s muži? Je potřeba tak trochu poladit startét, šlápnou na plyn a probudit se. Přestat se schovávat do ulity, chovat se jako mačo s mozkem dítěte a převzít zodpovědnost sami za sebe. A až tohle trochu pochopíme, tak převzít postupně i zodpovědnost za svou rodinu a i za výchovu svého syna. Jako challange a projekt snů. Jako chlapi, to není prdel, je to pěkná dřina 🙂
Čím začít? Začněte se svěřovat. Začnete se s někým bavit a mluvit o svých problémech. A ano, občas se někomu otevřete. Emoce chlapi, emoce. Ano, je to potřeba. Zkuste popřemýšlet, jestli máte v okolí nějakého kámoše, se kterým můžete otevřít ožehavější témata. Máte? Nebude se mi kámoš smát? Celej život buduju image siláka a teď někomu řeknu, že mi nestojí péro, tvl. Co, když to řekne někomu jinému a dozví se to někdo v práci nebo na fotbale? Doteď sem mohl skály lámat, ale teď se mi klepe ruka a neudržímani šroubovák. Nebo.. kdybych řekl, že mám prostatu a musím každou noc jít 3x chcát, tak se mi všichni vysmějou a už nebudu kápo týmu. To ne, to radši budu držet hubu a nechám to být.
Poznáváte to? Máte podobné obavy? A víte, že takové obavy má většina z nás mužů? Že kdybychom byli k sobě otevření a důvěřovali si, tak se dozvíme, že na takové problémy nejsme sami? Zkuste to. Třeba se u nějakého kreténa spálíte. Alespoň poznáte, že to nebyl ten pravej kámoš a je lepší ho ze seznamu čísel v mobilu vymazat. Ale řada dalších to ocení. Ano, slyšíte dobře, ocení to. Nebojte.
A co na závěr? Když už najdete kámoše, zpřízněnou duši, zpovědníka, dodržujte vždy pravidla:
- Nikdy nekritizujte, nehodnoťte, jen vyslechněte a řekněte vlastní zkušenost k danému tématu.
- Nikdy se druhým neposmívejte, berte vše opravdu vážně.
- To, co se řekne mezi vámi muži (ať jste dva nebo víc), se nikdy nevynese ven. Nesmí to slyšet vaše žena, přítelkyně, či jiní kámoši, kteří u toho nebyli. Jen tak si zachováte důvěryhodnost přítele.
Zkuste mužsky „drbat“ občas i bez piva. Jde to i bez něj. Někdy je lepší se jít projít a mluvit do prostoru, mluvit a poslouchat.
Tak chlapi, muži, směle do toho!
