Letošní jaro je nezvykle studené. Taky jsme měli při přípravě letošní akce s vodními záchranáři na Slapech tak trochu stažený zadek, jestli to v té vodě vůbec dáme. A tak jsme si nakonec zapůjčili pro každého goodmana slušivý neopren a vyrazili směrem Stará Živohošť. A užili jsme si to náramně a mokře 🙂
Výzev pro tenhle záchranářský víkend bylo hodně. Byli jsme natěšení, ale i nějaká ta stažená zadule byla. Počasí se na nás celý duben tvářilo, jako bychom snad ze zmrzlé višně spadli a voda ve Slapské přehradě měla při průzkumné výpravě kolem 8-mi stupňů. Ale co, řekli jsme si, že to dáme a šli jsme do toho po hlavě a bez bázně a hany 🙂
Chtěl bych hned na začátku tohoto příběhu poděkovat klukům z Vodní záchranné služby na Praze 6, kteří nám pomohli celý víkend zorganizovat, byli tam pro nás a neustále se vrhali do ledové vody, jen abychom si to pořádně užili a hlavně se naučili vzájemně se zachránit. Znáte to, nikdy nevíte, kdy budete muset pro svého kamaráda či člena rodiny skočit do vody a zachránit ho. A že té ledové vody měli kvůli nám kolem sebe až až.
Po příjezdu na loď
V pátek jsme se postupně srotili na Staré Živohošti v chatičkách U Fary. Chatičky byly skvěle připravené, kuchyňka k dispozici a dokonce teplá sprcha pro zmrzlé plavčíky byla také v pohotovosti. Rozdělili jsme si chajdy a začali připravovat tábořiště. Parádní bylo, že nám pan domácí postavil na zahradě u chatek i dlouhý párty stan s lavicemi, kde jsme si udělali jídelní koutek a zázemí ve chvílích deště.
S Tomášem a Tondou jsme s Lukym sjeli ještě s vozejkem na popadané soušky do okolních lesů na dříví na večerní ohně a tak, když jsme se asi za necelou hoďku vrátili, už jsme byli skoro komplet. Teda čekali jsme ještě na Michala s Juldou a Bárnym, které navigace zavedla naproti nám přes vodu do Nové Živohoště. Tak měl Michal dvě možnosti. Dát to po vodě, což mu radila chytrá navigace, nebo to objet a byl by až za hodinku. Ale Míša se zachoval jako pravý Svižný jezdec ala Číža a dal to ani ne za půlku času. Bárny by mohl vyprávět, trochu to musel s vybledlým obličejem vydejchávat (ale zaťal zuby a dal to :).
Podvečer to byl úžasný, svítilo nám sluníčko a tak jsme i mohli poznat, jaký je Adam zkušený hecíř. Prostě nás vyhecoval a šli jsme ještě v podvečer do té ledové vody jen v plavkách. Pár tempíček, několik infarktových stavů v ledové vodě, několik milionů mrtvých kožních buněk a hned jsme se těšili na sobotní program o to víc 🙂 Ale stálo to za to.
No pak už seznamovačka se záchranáři, nafasovat vesty a hurá na vodu. Na záchranářskou loď. Musím s potěšením říci, že 300 koní umí být naprosto přesvědčivých. Loď jen klouže, dva motory si tiše předou, za vámi slušivá brázda a všichni jsme byli vytlemení od ucha k uchu. No a když jsme si pak mohli vyzkoušet i každý sednout za knipl a stát se na chvíli kapitánem, dost nám to rozproudilo krev v žilách. Prostě kluci.
Těch 300 koní nás pořádně rozparádilo, tak se grilovaná krkovička náramně hodila. Rozdělat gril a roztočili jsme grilovací koncert snů. Naprostá dobrota. Pak nám ještě posvítil páteční úplněk přes celou přehradu, oheň v ohništi klidně praskal a tak jsme to kolem desátá zalomili, protože bylo potřeba mít na sobotu hodně sil. Tak ještě rozdat špunty do uší proti možným chrápalcům a hurá do hajan, sobota bude dost náročná.
Sobotní ráno – plavecká výzva
A taky, že byla. V pátek v podvečer jsme se s klukama záchranářskýma hecli, že půjdeme ráno do vody. Jen v plavkách samozřejmě. Mají tu v létě tradici, že každé ráno, než začnou jezdit lodě na přehradě, plavou na druhou stranu tam a zpět přes přehradu. 400 metrů tam a 400 metrů zpět. Ale tentokrát jsme všichni uznali, že bude stačit plavat 50 metrů k bójce a pak zpět. I tak to bude výkon snů a ledových mužů. A tak jsme se v osm ráno sešli na břehu a prostě do toho vlítli po hlavě. Jištění ostatními záchranáři se nás do vlny Slap vrhlo dohromady něco přes 20 těl a za zborovného funění a klení jsme plavmo ukrajovali metry k bójce. Cestou zpět jsme už přestávali mít cit v rukách a nohách, ledárna jako prase. Už tady začalo být jasné, že naši kluci spíš hlídali nás než my je a slogan „Zachraň svého tátu“ nabýval jasnějších obrysů 🙂
Školení první pomoci, jedno z nejlepších, co jsme kdy kdo zažili
Ještě že po snídani začalo svítit slunce. Vánočka s marmeládou a hlavně pak teplé kakao nás nakoply a tak jsme naběhli na molo a po úvodním představení práce slapských vodních záchranářů od Míry jsme absolvovali praktické školení první pomoci.
Všichni jsme se shodli, že to bylo jedno z top školení o první pomoci, které jsme kdo zažili. Žádné řeči kolem, rovnou na komoru! V pohodovém duchu, ale maximálně prakticky jsme si na ambumanech a sobě navzájem vyzkoušeli, jak na to, když kamarád, táta, členové rodiny nebo kdokoliv kolem tebe potřebuje pomoci při bezprostředním stavu ohrožujícím život: masivně krvácí, je v bezvědomí/nebije mu srdce nebo se dusí. Příměr „Využij nářadí co máš u sebe kladivo (pěst) nebo šroubovák (prst) byl naprosto přesný. Zapamatování čísla 155 nutností každého (školení zdravotníci tam jsou od toho, aby nám pomohli) a aplikaci Záchranka už máme v mobilu staženou. Chlapi díky 🙂
A když píšu tahle slova, musím tu připsat ještě jeden praktický zážitek Filipa (14 dní poté), který díky tomuto školení neztratil hlavu při silniční nehodě, kdy viděl jak auto sestřelilo holčinu na skůtru a dokázal pomoci a přivolat záchranáře a být jim k dispozici. Palec nahoru Fílo.
Přednáška o drogách od bývalého narkomana
Slovo „feťák“ se mi píše fakt blbě. Ale našemu přednášejícímu lektorovi protidrogového vzdělávání občanského hnutí ŘEKNI NE DROGÁM by to nevadilo. A když si povídat o drogách, co to s člověkem dělá, jak se cítí, když potřebuje a shání drogu, jak ho to ničí, jak mu je blbě, ale nedokáže přestat, apod., tak ideální je si na to přizvat dnes již „čistého“ bývalého feťáka. Který „smažil“ 10 let v kuse. Vyzkoušel snad každou drogu, co šlo. Není to naštěstí na něm vůbec znát, i když mi říkal „nějaké zuby nové mám“. A za nás goodmany – máme před ním obrovský respekt, že dokáže tuhle obrovsky negativní zkušenost přednášet dál a pomoci tím dalším, hlavně pak mladým lidem.
Jsem moc rád, že Míra tohodle chlápka znal a ten nám přišel pod příkrovem deště vyprávět na Slapy něco o drogách. A to takovým způsobem, že to určitě hlavně v těch našich klucích zanechalo nalepoň nějakou stopu. Vím to, protože už máme i zpětné vazby, že to se svýma kámošema kluci probírali ve škole či partě. Nádhera. Někdy to musíme zopakovat. Palec nahoru.
No a hurá do neoprenů a konečně do ledové vody
Nesmím samozřejmě zapomenout na luxusní boloňky (špagety), které nám připravilo duo Filip&Filip. Byly tak dobrý (parádně dochucený) a kluci žrali jak zjednaní, že na Filipáky skoro nezbylo. Vyluxovali jsme hrnce do lesku.
A když přešla poslední přeháňka a nám trocha slehlo, znovu se nad náma rozsvítilo slunce, tak nastal čas nasoukat se do neoprenů. A jak jsme svorně zjistili, neopreny dělají parádní těla. Naše figury se stáhly minimálně o jedno až dvě konfekční velikosti a po kontaktu s vodou ještě ubyla další jedna 😀
Rozdělili jsme se na dva týmy a prakticky jsme nacvičovali a naučili jsme se záchranu tonoucího z lodi uprostřed přehrady a házení házečkou k tonoucímu a jeho přitáhnutí na břeh. Musím moc poděkovat klukům záchranářům, kteří s námi strávili skoro 3 hodiny ve vodě, jako figuranti, jako podpora z vody na loď. Mrzli stejně jako my a dokud jsme vše prakticky nevyzkoušeli všichni, nepustili nás na břeh. Za sebe a za ostatní vzpomínám na okamžitou hrdost, kterou jsem cítil ve chvíli, když mě Luky dokázal ve vodě „zpacifikovat“ a dotáhnout k lodi, pomohl vytáhnout s ostatními na loď. Viděl jsem to v očích i ostatních tátů, že to vnímají stejně. Hlášku „Stando máš ve vodě syna“ si pamatuju do teďka. Šup a rychle skok za ním do ledové vody. A už se zachraňuje.
No a aby jsme si to taky v té vodě trochu užili, tak nás záchranáři „vyklopili“ pěkně daleko od mola, vyskákali jsme za jízdy z lodě a museli doplavat ke břehu, vydrápat se na molo a přežít 🙂 Chlapi a to nebyla žádná prdel.
Druhá parta mezitím házela na cíl s házečkama (pytlík z lanem) a tak jsme si vyzkoušeli, že není tak jednoduché se trefit lanem k tonoucímu a následně si ho přitáhnout k sobě. A když už pak museli kluci tahat pěkně těžkého tátu sami na laně, funěli u toho jak mašiny.
Když už jsme byli mokří (a musím teda říct, že už i pěkně promrzlí), nabízel se tu vodní skůtr záchranářů. A tak si nás Vojta za ním pěkně povozil. Vyzkoušeli jsme si tenhle způsob eskortování a když pak Vojta přidal plyn, stálo to za to. Husťárna. Všichni jsme byli vytlemení od ucha k uchu 🙂
Burger raut a vyprávění příběhů u táboráku
S drkotajícíma zubama jsme ze sebe svlékli mokré neopreny, hodili na sebe suché hadry a začali připravovat večeři. Burger raut se vydařil a i klukům záchranářským se dělaly boule za ušima.
Pak večerní oheň, kde jsme si v pohodové náladě a u plzničky vyprávěli příběhy ze života a našeho fotříkovského mládí.
Programu bylo v sobotu tolik, že jsme ani nestihli moc z našich goodmannovských disciplín. Dali jsme jen švihadlo na minutu a i tak to bylo dost záživné. Matěj byl jako vždy mimo tabulky (150x přeskoků za minutu), Luky se přiblížil na 130-cítku a dost z nás se dostalo přes kilo. Jako ale dost to bolí. Asi budeme muset zkoušet švihadlo častějc 🙂
Další výzva slaňování z mostu a soutěž nakonec
V neděli ráno jsme plavání k bojce svorně odpískali, protože v noci byla dost slušná kosa. A tak jsme se po snídaňovém jogurtu a rozpečených rohlících začali mentálně chystat na další životní výzvu většiny z nás a to slaňování z Živohošťského mostu. Záchranáři vše jistili, na mostu měli připravené blikající doprovodné vozidlo, jištění připravené od profi horolezce. Loď a skůtr pod mostem v pohotovosti. No a když první skupina odvážlivců dorazila pěkně pěšky na most, bylo vše připraveno.
Člověk si řekne, 18 metrů to je v pohodě, ale když tam tak nahoře stojíte, pásají vás do všech těch sedáků a popruhů… Tak máte staženej zadek až až. Bezpečně jsme se cítili maximálně, sedákům, lanům a záchranářům člověk věřil. Ale přelézt to zábradlí, kouknout se dolu do té hloubky, kde na vás mává kapitán lodi a pověsit se do sedáku… tvl. to byl ten moment, kdy se vše rozhoduje.
Tady musím ocenit Jířu, který má slušivou fóbii z výšek, že to nakonec dal. Klobouk dolu. Fórky lítaly vzduchem, nervy se pomalu uklidňovaly, vysílačka vysílala a když přišla hláška „Vaše hovna naše potěšení“ (reakce na „Bacha dole, kluci nestihli ráno na velkou, možná bude něco padat“), nezbývalo než se spustil dolu.
Syn vedle táty. Společně. Jeden podporoval druhého a nakonec to dali všichni. Opět hrdost a úleva. Skvělý pocit. Matěj si fouknul ještě houpačku pod mostem a Tondova hláška „Jak se mám tvl. pustit, když se držím…“ se myslím stala nesmrtelnou.
Po slanění do lodi pak rychlý převoz na základnu, kde jsme se ještě nasoukali znovu do mokrých neoprenů a dali si připravenou záchranářskou soutěž. Z mola skok ve dvojici do vody a doplavání k tonoucímu k bójce. Otočení tonoucího a doplavání s ním k molu, vč. jedné překážky, vytáhnutí všech na molo a trefování se házečkou na cíl. Dřina jako prase 🙂 Dali to všichni a i časy byly hodně luxusní.
Výlet na rozhlednu a buřty na rozloučenou
Organizačně to všechno na skupiny klaplo a tak, když končila se slaňováním poslední skupina, připravoval už Michal s Juldou kuřecí čínu s rýži na kari. Ňamina. A pak jsme využili naposledy záchranářskou loď, se všemi záchranáři ze základny jsme se rozloučili a přejeli na druhou stranu Slap, kde jsme si udělali pěkný výšlap na rozhlednu. Podvečer to byl slunečný a naprosto klidný, pohodový. Na bezpečném místě jsme pak rozdělali čistý oheň pomocí goodmannovského křesadla a opekli si buřtíky. A v naprostém poklidu si užili poslední společné hodiny.
Za dohledu fundovaného hasiče Jíři jsme uhasili oheň a vyrazili sbalit do chatek, poklidit a hurá do svých domovů.
Mise splněna, díky všem goodmanům a záchranářům
Když jsme tuhle akci s Mírou Černým od záchranářů před půl rokem plánovali, netušil jsem, že to bude taková pecka. Spolupráce s vodníma záchranářema byla profesionální a kamarádsky lidská. Jsou to skvělí chlapi a ženský, kteří ve svém volném čase a vlastně bez jakýchkoliv finančních prostředků hlídají oblast Slap od půlky června do konce srpna. Zachraňují životy a jsou tu pro všechny, kteří potřebují na krásné vodě Slapské přehrady pomoci. Za to jim obrovský dík!
Díky všem goodmanům za to, že na víkend jeli, dali bok po boku všechny výzvy, které nebyly nijak lehké. Sešla se skvělá parta chlapů a věřím, že si to všichni užili do sytosti. Ve mě to stále žije a jsem moc rád, že se nám to všem líbilo a akci jsme dali se ctí a hrdostí na své syna a kluci na své táty.
A vzkaz od kluků záchranářských nakonec: „Stando, moc díky a všem vám blahopřeji! Laťka nebyla nijak nízko a máte mou pochvalu 👍 Na chlapy a na kluky byl hezký pohled. Děláte dobrou věc, díky za spolupráci a bylo mi potěšením. Mirek“.
Díky všem a příští rok to musíme zopakovat.
