Když se z malého kluka stane chlapec, junior, puberťák, měl by být jeho táta víc kamarád než jeho otec. Přestat ho tepat, někam ho plánovat a něco mu neustále přikazovat. Někteří z chlapů by na to teď asi řekli „to je blbost, je potřeba držet pevnou ruku, jinak zvlčí“. Někteří z nás opakují chyby svých otců, kdy jsme ještě nepřehodili výhybku ve výchově a pořád jsme vůči svým synům v pubertě „alfa samci“… stylu, „když tu bydlíš, budeš poslouchat“. „Až budeš bydlet sám, dělej si tam, co chceš. Teď drž hubu a krok“. Au.
Pamatuji si, že za tohle jsem svého tátu naprosto nenáviděl. Moje puberta nebyla lehká, pořád jsem byl někde fuč na vandrech, harcoval jsem po světě a školu jsem samozřejmě nemusel. Nakonec jsem jí vystudoval s vyznamenáním, ale musel jsem si cestu prošlapat tím naprostým blátem sám. Bez ničí pomoci, bez svého táty.
Možná tehdy jsem si řekl, že se budu (až budu velký a budu mít vlastní děti) maximálně snažit, aby se mé děti nikdy necítili tak pitomě, jako jsem se ve své pubertě cítil já. A tak se snažím a myslím, že mi to snad jde. I když někdy skřípu zubama, možná podobně, jako dřív skřípal zubama táta kvůli mě.
Každý hlas a názor má stejnou váhu
Pod tohle moudro bych se podepsal. Chvíli mi to trvalo, než jsem ho zavedl ve své hlavě do praxe, občas na něj zapomenu, ale mohu určitě doporučit „Chlapi, tohle maká“.
Jelikož jsem pro Lukyho pořád víc a víc spíš kámošem, než přísným tátou, tak se ho snažím hlavně poslouchat. Občas mi to jde, občas ne. Jeho názor, ať je jakkoliv „mimo“ nebo naopak perfektní, beru vážně. Když jsem v hlavě přehodil to, že nebudu jeho názory a myšlenky okamžitě vyhodnocovat a třídit (to my chlapi a managéři výborně umíme), začalo se dít zajímavé dílo. Luky mě začal brát jinak, nebojí se většinu svých názorů říct a světe div se, umí si i dupnout a konstuktivně si jít za svým. Paráda.
Jsme na tom všichni tátové stejně
Právě dneska jsem měl pěkný rozhovor s jením budoucím kolegou z online agentury, kde vyprávěl o svém 20-ti letém synovi. Jak se mu měnil před očima z božího dítěte v totálního ignoranta. A nic s tím prostě nezmohl. Vůbec nic. Ta změna byla tak rychlá, že prostě nedokázal jakkoliv reagovat. Pořád ten stejný scénář.
A na čem jsme se shodli, prostě to přežít a pokusit se být pro svého skoro-dospělého syna v povzdálí k dispozici, když bude potřeba něco „vyžehlit“, dát mu vědět, že tu jsem a být kámošem. Věřme tomu, že to ocení… třeba časem určitě. A nasměrovat jeho směrem své dospělácké kámoše, trenéry, dědy, strejdy, „kmotry“, prostě kvalitní muže. Tak aby se názor neodrazil ode zdi, ale padl na živnou půdu a začal klíčit.
Takže platí – jakýkoliv hlas a názor synátora nezahazujte, nevyhodnocujte, jen poslouchejte a věnujte mu uznání. Taky jste byli takový paka, jako je nyní váš syn. Jen si na to vzpomeňte. A možná se spolu zasmějte u „Hmmm, … good man“ 🙂
