Před nějakou dobou mi můj trenér karate Láďa Mašát dal na tréninku dětí ústřižek z časopisu nebo novin. Řešili jsme právě mužské vzory ve výchově našich karatistů, kdy na kroužek karate vodily kluky a holky většinou jen mámy, chlapa by na chodbě čekajících rodičů trenér pohledal. Bylo jich tam vždy jen pár a za to jim dneska zpětně moc děkuji.
Příběh desetiletého hrdiny
Láďa mi tenkrát předal jedno z prvních poselství o mužství. Dodnes si ho hluboce pamatuji a nezřídka mám slzu na krajíčku. Už si ten text nepamatuji přesně, ale příběh to byl asi takovýto:
„V rodině našeho budoucího hrdiny (říkejme mu Tomáš), kterému bylo v té době asi 10 let, byla jen máma, Tomáš a dvě jeho mladší sestry. Tátu neměli. S nimi žil i tatínek mamky, Tomášův děda. Jak už to tak bývá, zastával roli dědy i táty. Prostě hlava rodiny. Byl přísný, ale spravedlivý. Jeho slovo platilo a dával to patřičně znát. Tomáš ho miloval, i když se ho i někdy bál. To když udělal nějakou lotrovinu a děda ho za ní pak pěkně sepsul.
Děda měl své místo v domě, které bylo jen jeho. Staré kožené křeslo uprostřed obýváku, s výhledem po celé domácnosti a okolí domu. Byl to jeho trůn, na který se nikdo bez jeho svolení nesměl posadit.
Jednoho dne se Tomáš zachoval jako hrdina. Hráli si se svými sestrami u říčky za domem, když v tom jedna ze sester spadla do vody a začal jí unášet proud. Byla malinká a neuměla plavat. Tomáš neváhal a skočil do ledové vody za ní. Zachytil jí, dotáhl na břeh a tak jí zachránil život.
Druhý den při společném nedělním obědě si vzal děda slovo a pevným hlasem řekl: „Dnes jsi se Tomáši zachoval jako pravý muž, zachránil jsi svou sestru před utonutím, a proto dnes můžeš sedět celý zbytek dne na mém křesle.“ Všem spadla brada, sestřičky nevěřícně koulely očima, mamince ukápla slza a Tomáš zaváhal. „No tak běž, dnes si to zasloužíš z naší rodiny ze všech nejvíc. Jsi mužem této rodiny.“ řekl děda. A tak se Tomáš zvedl a sedl si na rodinný trůn, na to staré kožené křeslo, kam sedával jen děda.
A pro ten den byl pánem domu on, Tomáš, pravý muž. Hrdina.“
I drobnosti stojí za pochvalu
Tento příběh měl určitě na Tomáše obrovský vliv a určitě díky němu jako kluk vyrostl v očích celé rodiny, ale hlavně v očích svých. Kdo z nás někdy dostal takovou pochvalu, takové privilégium? Hledám v paměti a moc takových významných pochval u mě nebylo.
Možná je to tím, že bereme skutky své a svých synů jako samozřejmost. Nejde přeci o to, že musí někdo někomu zachránit život, ale i drobnější skutky by neměly zůstat bez povšimnutí. A o jaké skutky jde? Převedení starší paní přes přechod, nákup sousedovi, nezapomínání na pravidlou puštění ženy jako první do dveří nebo podržení dveří při vchodu do budovy. Pomoc slabšímu proti agresorovi ve třídě, poponesení těžkého batohu na tůře, nebo nabídnutí poslední zbývající vody kamarádovi, kterému došla.
Jsou to maličkosti? Ano jsou, ale pokud je váš syn dělá, měl by určitě vědět, jak jste na něj za to hrdí. Taková pochvala dodá klukovi sebevědomí víc, než nová koupená appka do mobilu. A pokud vidí, že ty drobnosti děláte také, bude se mu to dělat mnohem lépe. Jste přeci jeho vzor.
Minulý týden pomáhali připravovat kluci od Lukyho ze třídy na státní svátek v hale na Praze 11 organizátorům turnaj družstev v ragby vozíčkářů. Jsou to sice hendikempovaní chlapi, ale jinak to jsou slušiví vazouni, kteří jsou pěkně vostří. Hodně hustý sport. Ale líbí se mi na tom to, že se kluci sami přihlásili a jako parta šli pomáhat na zajímavou akci ve státní svátek. Kdy mohli ležet u kompu a pařit gamesky. Za to jim patří můj dík a jsem na ně patřičně hrdý.
A teď přemýšlím, jestli jsem to Lukymu dostatečně řekl. Dobře, u dnešní rodinné večeři mu to zopakuji. Věřím, že to ocení 🙂
